Retenční nádrže a jejich význam v boji se suchem

22.10.2025

Sucho se v posledních letech stává jedním z nejvážnějších problémů české krajiny. Změna klimatu, narušený koloběh vody a dlouhodobé zásahy do přírodního prostředí vedly k tomu, že voda přestává být samozřejmostí. Tam, kde dříve stačila přirozená vsakovanost půdy, dnes vzniká potřeba aktivního hospodaření s vodou.
Jedním z nejefektivnějších a nejtradičnějších nástrojů jsou retenční nádrže – vodní stavby, které umožňují zachytit a udržet vodu v krajině, a tím zmírnit dopady klimatické nerovnováhy. 

Retenční nádrž (z latinského retentio – zadržení) je vodní objekt, jehož hlavní funkcí je akumulace povrchového odtoku, zejména v období zvýšených srážek.
Na rozdíl od klasických vodních nádrží určených k rekreaci či zásobování pitnou vodou se retenční nádrže zaměřují na regulaci vodního režimu v území – tedy na zpomalení odtoku a zvýšení zásob vody pro období sucha.

Z hlediska účelu rozlišujeme několik typů retenčních nádrží:

  • 🌧️ Protipovodňové – snižují kulminační průtoky a chrání obce při přívalových deštích.

  • 🌿 Krajinotvorné a ekologické – podporují biodiverzitu, mikroklima a vazbu na zemědělskou půdu.

  • 💧 Technické (dešťové) – zadržují srážkové vody v urbanizovaných oblastech, často jako součást kanalizačních systémů.

  • 🔄 Kombinované – spojují více funkcí (retenční, rekreační, estetickou, ekologickou).

Zadržování vody už dávno není pouze tématem venkova.
V současné době vznikají retenční systémy i v městských aglomeracích – v podobě podzemních nádrží, vegetačních pásů či zasakovacích objektů.
Tyto moderní prvky umožňují využívat dešťovou vodu pro technické účely (zálivku, splachování, údržbu veřejných prostranství) a zároveň snižují zatížení kanalizační sítě.

Na druhé straně krajinářské retenční nádrže – často budované v rámci pozemkových úprav – přispívají ke zlepšení vodní bilance celých povodí.
Zpomalením odtoku umožňují vodě vsakovat, podporují obnovu podzemních zásob a zlepšují mikroklima lokality. V kombinaci s výsadbou zeleně, remízků a obnovou mokřadů tvoří přirozenou obranu proti suchu i erozi.

Retenční nádrže jsou v Česku upraveny především vodním zákonem (č. 254/2001 Sb.), dále stavebním zákonem a předpisy o ochraně přírody.

Podle velikosti a funkce podléhají různé kategorii vodních děl (I.–IV.) a vztahují se na ně povinnosti provozu, údržby a evidence.

Pro provozovatele (obce, správce toků, soukromé subjekty) to znamená mimo jiné:

  • pravidelné technické prohlídky a revize bezpečnosti,

  • vedení provozního řádu schváleného vodoprávním úřadem,

  • zajištění odborné obsluhy a dohledu nad stavem díla,

  • respektování ekologických požadavků – např. migrační prostupnosti pro vodní organismy.

Přestože se v posledních letech budování retenčních nádrží rozvíjí, klíčovým problémem zůstává jejich údržba a správné začlenění do krajiny.
Častým nedostatkem je také chybějící systémová koordinace – jednotlivé nádrže vznikají izolovaně, bez návaznosti na celkovou koncepci hospodaření s vodou v povodí.

Budoucnost proto vyžaduje:

  • komplexní plánování retenčních prvků v krajině i v městech,

  • technickou profesionalizaci správců,

  • a v neposlední řadě osvětu veřejnosti, která často význam těchto zařízení podceňuje.

Retenční nádrže představují most mezi tradicí a moderním přístupem k vodařině.
Základní princip – zadržet, nikoliv odvést – je starý jako samotné hospodaření s vodou.
V dnešním světě se k němu vracíme s novými technologiemi, materiály a poznáním.
Každá obec, která se rozhodne vodu v krajině zadržovat, tak dává jasný signál: vážíme si vody, své krajiny i odkazu těch, kteří ji před námi budovali. 


Share